Bzenec
Bzenec, město s duší, která se skrývá v každém jeho zákoutí. Je to město, kde se každodenní rutina mísí s drobnými zázraky, které přinášejí kouzlo do obyčejného života. Jak si tak vzpomínám, právě zde se začal odehrávat náš příběh.
7.B neboli my
V naší třídě 7.B chodilo spoustu spolužáků, ale jen ti hlavní jsou v příběhu důležití, třeba Nikola, Vojta, Eliška a já. Všichni jsme byli kamarádi, kteří si rozuměli a sdíleli spoustu společných chvil. Niky byla oblíbená a měla schopnost přinášet radost do každé místnosti, kam vkročila, teda až na místnost, kde byl Ferb. Jen pro ty, kdo to neví, Ferb je její bývalý kluk. Jo a ještě, její nejlepší kámoška je Elča. Vojta je zas chytrý, někdy až moc chytrý. A Já, Já jsem asi ten nejkontroverznější kluk ve třídě, a upřímně, nejsem za to uplně rád. Když se k nám do party přidala Elča, tucet nových nápadů se objevilo, ale jen pár se uskutečnilo, jeden z nich je prozkoumávačka Hradu.
První myšlenky
Vojta, nebo jak mu říkám Já, Póža. Byl a do teď je můj dobrý přítel. Jsme skoro jako bratři, a to, co jsme prožívali spolu, bylo cenné, hodně cenné. Ale s příchodem Elči do party, a s tím, jak jsme trávili více času společně, se něco začalo měnit. Občas mě napadlo, zda se to, co máme, může být něco více než jen přátelství, nemyslím to s Póžou ale co s třeba s Niky, nebo Elčou, ale tento nápad jsem rychle opustil.
Náš výlet
Jednoho dne, kdy jsme se rozhodli vyrazit do už zmiňovaného Hradu do místní přírody, začalo se všechno měnit. Výlet byl plánovaný tak, aby nás všechny dostal z běžného prostředí a přivedl nás blíže k sobě. Všichni jsme se těšili na dobrodružství, které nás čekalo, ale netušili jsme, že se během toho dne něco výrazného stane. Byla neděle a já čekal na hřišti za školou, v čekání mi pomáhal jeden ptáček, myslel jsem si že se mi něco snaží naznačit, co ale přesně jsem netušil. Za nedlouho dojela Elča, a hned za ní Póža. přemýšlel jsem kde je Nikča, ale zpráva z mobilu mluvila jasně: Ahoj Ondro, setkame se poceste, musim jeste vyvencit Charlio. Odepasl jsem: OK, tak se teda potkame poceste. Šli jsme a zastavili jsme se na lesní jahůdky, tam jsme se setkali i s Nikčou, dala si pár jahod a šli jsme směr Hrad. Hrad byl starý a opuštěný, byl vidět na okraji města. Bylo to místo které jsme vždycky viděli z dálky, ale nikdy jsme se k němu nedostali, teda až do teď.
Hrad, či zřícenina
Zatímco jsme se procházeli po chladných kamenných chodbách a objevovali zapomenuté místnosti, napětí mezi námi začalo růst. Nebylo to jen tím, že jsme byli v tajemném místě, ale také tím, jak se naše vztahy začaly měnit. Rozhodl jsem se rozdělit od ostatních. V tu chvíli jsem se ocitl v druhém patře s oknem, které ozařovalo celou místnost slunečním svitem, pohlédl jsem z toho okna, a nějakým způsobem jsem si vzpomněl, jak jsem v 6. třídě vynášel odpadky a Nikča se nabídla, že mi podrží dveře abych se tam dole nezabouchl, a učitelka mě pak nemusela hledat. Cestou dole jsme mlčeli, to se ale nedá říct o cestě nahoru, tam jsme se bavili o tom, co by se stalo, kdyby Niky pustila dveře. Já řekl, že by na to přišla Třídní. Nahoře, až jsme vyšli schody, jsme se začali hádat o to, kdo projde dveřmi první. Prošla Nikča a pak já. Tam jsme se potkali s učitelkou Klárou. Asi si myslela, že se tam líbáme. Tohle slovo jsem nedořekl, protože mě vyrušila Nikča.
Deník nebo cenný artefakt
Zavolala mě podruhé, a potom Elča, "někdo se zranil? Nebo proč tak křičíte?" zařval jsem na ně. Tentokrát se ozval Póža: "Pojď se podívat a uvidíš." Vylezl jsem z osvětlené místnosti a šel jsem za hlasem, který říkal: "Co to je? Je to mimozemšťanů, nebo to vytvořili lidé? Jak dlouho to tady je?" Po pár sekundách jsem měl podobné otázky v hlavě. Bylo to něco jako deník, ale byl rudý, byl připoután řetězy a celá místnost podivně smrděla. Naše vzájemné pohledy byly vážné a sdílení momentu začalo získávat nový význam. Zpočátku jsme se na něj dívali jako na zajímavý artefakt. Potom jsem řekl: "Hej, Póžo, o co, že se toho nedotkneš." Póžův obličej mluvil za vše, ale co se nestalo. "Hej, Vojto, když už jsi na ní sáhl, tak ji můžeš sundat." Póža se natáhl a sundal ji z řetězů, položil ji na stůl a otevřel ji. Bylo v něm hrozně moc obrázků a popis těch postav, které na nich byly. Všechny postavy vypadaly znepokojivě, až na tu poslední. Byla to nádherná Víla jménem Délia, připomínala kytici, ale něco bylo jinak. Měla nádherný narůžovělý obličej. Jedním slovem bych ji popsal jako Láska. Tak nádherná byla, ale do téhle knihy mi nezapadala. To jsem ale v tu chvíli neřešil. V tu chvíli jsem přemýšlel o té lásce. Napadlo mě, že každý z nás má své vlastní tajné city a touhy, které skrýváme.
Noc a táborák
Budem spát nedaleko od hradu, asi dvě stě metrů, zavelel Póžá, rozdělali jsme si stany a sešli se u ohně, tam jsme si sdělovali své dojmy a pocity, začali jsme si být čím dál bližší. Nebylo to jen kvůli zážitkům z hradu, ale také kvůli tomu, jak jsme se otevřeli jeden druhému. Naše přátelství, které jsme dosud považovali za samozřejmé, začalo vypadat jinak. Všichni jsme cítili, že mezi námi je něco víc než jen přátelství, ale nikdo to nechtěl přímo říct. Bylo to, jako kdyby kouzlo starého hradu ovlivnilo naše vztahy, nebo to byla ta kniha, co když to byla Délia. Naše rozhovory byly plné jemných náznaků, které naznačovaly, že to, co máme, je něco víc. A i když jsme si to neříkali přímo, naše pocity byly jasné. Tu noc jsem nemohl spát, nevím, jestli kvůli tomu že Póža chrápal nebo kvůli tomu že jsem přemýšlel nad tím, jestli to tak mají ostatní stejně. A už vím proč, po tom, co všichni usli jsem slyšel kroky, kroky člověka, když jsem však vylezl ze stanu, tak jsem nikoho neviděl. Ostatním jsem to ráno řek, ale jak jsem čekal, všichni v 1:36 spaly.
Jmenuje se Nádherně
A tak, i když jsme se vraceli k běžným školním dnům a všedním povinnostem, náš vztah se změnil. To, co jsme si mezi sebou budovali, se stalo něčím silnějším než přátelství. I když jsme to nevyjádřili slovy, všechno okolo nás, město Bzenec, náš výlet do hradu, a všechny naše společné chvíle, přispělo k tomu, že jsme si uvědomili, co pro nás ti druzí znamenají. A v tom jsem si uvědomil, že náš příběh je jako kouzelná pohádka, kde přátelství může být začátkem něčeho mnohem krásnějšího. Co začalo jako přátelství, se přetvořilo v něco, co je pro nás všechny zvláštní a jedinečné. A tak jsem se zamiloval do, nebudu to říkat, je to tajné. Jo a ten deník, ten teď všude nosím s sebou, protože je to můj talisman pro štěstí, myslím si totiž že to udělal on, to že jsem jsi našel Holku. Vrátím se k tomu deníku, každý den luštím ty postavi a Délii, co jsou zač a jestli jsou reálné?
Třešeň
Další den po škole jsme šli k třešňovému stromu, proto tohle místo nazývám Třešeň. Měli jsme zde být v 16:00 ale já tam byl už v 15:12, a nebyl jsem sám, se mnou tam byla i ona, ta, kterou miluji. Když jsem se jí zeptal, jak dlouho tady čeká, řekla že okolo deseti minut, omluvil jsem se a řekl že autobusy mají menší zpoždění. Po téhle výmluvě jsem vylezl za ní na strom. Jsem asi jediný člověk z naší party co dokáže vylézt až na vrchol stromu, v tom případě tam nikdo není, což znamená že je tam nejvíc třešní. Když jsem si dal první, vzpomněl jsem si, jak jsem je zde jedl poprvé, jak mi vysvětlila rozdíl mezi třešní a višní, já, hlava děrává si to ale nepamatuje. Ukázal jsem jí ještě ten deník, a ty postavi, řekla že si myslí, že si z nás někdo dělá srandu, já jí na to odpověděl, že tomu věřím, a i kdyby to neexistovalo, mám aspoň křížovku na venek.
Nezvaný host
Je 16:03 a přichází Póža i s kamarádkou, oba vylezli úspěšně na strom. Já snesl v mém rudě zbarveném tričku od třešní třešně dolů, a nabídl jim je, neodmítly. Takže co máte za nápady, promluvila Elča, Mě napadlo že bychom mohli jít k Ondrovi do Sadu, řekl Póža, já na to že můžeme, a ještě jsem dodal že nemusíme spát ve stanech, protože tam máme něco jako chatrč. Elča na to že jestli to je chatrč, tak tam musí být pavouci, já přikývl a potvrdil v chatrči výskyt Pokoutníka. Holky řekli ne. Já namítl že můžeme jít na hrad, mě se tam líbilo, a navíc od tamtudy mám ten deník, mohu se tam porozhlédnout o vodítkách k deníku a něco rozluštit. Póža vypadal jako kdyby ho to zajímalo, ale jestli ho to zajímalo nevím jistě. Dodal jsem ještě že to bude jako minule, prozkoumat hrad, jít na mýtinu a tam postavit stany, udělat oheň a spát. Za mě ano, odpověděl Póža, Ano, Nikča se přidala, Já samozřejmě řekl taky ano, Elča ale řekla ne, otázka, proč, zazněla ode mě, ona začala vysvětlovat, že jí to baví chodit po zříceninách, ale to nebezpečí je tam velké, propadlá podlaha, nízké zídky, velká výška. Než dořekla slovo výška uslyšely jsme kýchnutí, kýchnutí, které nebylo ode mě, ani od ostatních, byl to nezvaný host.
Chyť ho
Byl to kluk, stejného věku jako já, možná mladší, možná starší. Utíkal pryč, já se ho pokusil chytit, než jsem ale slezl ze stromu byl pryč. Jako správný detektiv jsem šel na místo kde se
schovával, zůstal tam jenom obrys jeho těla, kluk, 150-160 centimetrů. A vtom mě napadla teorie, tu noc ve staně v jednu hodinu ráno, to byl asi on, přidám fantazii a ten ptáček za školou se mě snažil variovat před ním. Hned jsem to řekl Póžovi, odvětil a řekl ať to neříkám holkám, ještě s námi nepůjdou na ten hrad. Šel jsem dom, po cestě jsem nad tím přemýšlel a napadlo mě, jestli nás náhodou nesledoval i na hradě.
Hrad, či palác
Ten den, kdy jsme se sešli opět za školou byl zcela normální, až na to že bylo 17:26, kvůli tomu jsme prozkoumání hradu museli nechat na zítřek. Zde je ta mýtina, jak jsme byli minule, Póža opět řekl. Stavba stanů na sebe nenechala dlouho čekat. Je ráno, vzbudila mně raním tónem Elča, já jí řekl otráveným tónem, že už jdu. Zde je Hrad, my víme Póžo, řekl jsem jako kdybych sem chodil často. Opět jsem se rozdělil od party a našel místnost s oknem tak jak jsem si ji pamatoval, a vtom jsem si vzpomněl, ne na školu a schody, ale na třešeň, na to, jak ji miluji. A když jsem nad tím tak přemýšlel tak zrovna vkročila do místnosti, nemohl jsem od ní odtrhnout oči, a vtom se to stalo, můj první polibek, trval asi deset vteřin, ale mně připadal jako věčnost, pak jsme se na sebe s úsměvem koukli a uslyšeli volání, Póžá něco našel.
Okoje
Ona šla napřed aby nás nepodezřívali z toho, že spolu chodíme, náš vztah byl totiž tajný. "Co se děje? Vtrhnul jsem do místnosti jako poslední, na zdi byl papírek, rituál, jak vyvolat Okoje, zalistoval jsem v deníku a našel to stvoření, byl to had, podobný kobře, měl ptačí zobák a jedno oko, Nikča při spatření obrázku řekla "jé to je ale nádherný Kyklůpek", já se zasmál. "zaprvé, potřebuji oběť, která četla deník", všichni se zhrozily, já jsem se v hlavě zeptal, jak ta postava ví o deníku, "zadruhé, musí to být muž, který není dospělý", koukl jsem se na Póžu, a Póža na mě, "zatřetí, musí mít nesplněné touhy, začal jsem s Póžou přemýšlet co to jsou touhy. Hlavně se nerozdělujte, vykřikl jsem, musíme chodit ve dvojicích, Póža se rozhodl že pujde s Nikčou, a já s Elčou.
Zmizení
Trošku jsem se jí svěřil o záhadné postavě a že by mohla být i tady, její výraz se změnil v plný strachu, "co je, jsem tě vyděsil?" "Nebo co?", když jsem se otočil vyděl jsem ho, záhadnou postavu, co nás sleduje z okna. Neváhal jsem ani vteřinu a vběhnul jsem do hradu ho chytit, místo toho se ale ozval hlas Nikči, "Póža zmizel". Když jsem ji našel, řekla že Póža šel na malou a ona ho na chvilku opustila, a vtom se to stalo.
Hra na schovávanou
Hledali jsme všude ale marně, proto jsme šli ke stanům, možná to byla špatná odpověď jít do stanu ale ráno modřejší večera. Je ráno, tentokrát mě probudila Nikča. Na hradě to vypadalo
nevině, ale všichni víme, co se tam včera stalo. Rozdělili jsme se, první patro, tady nic nebylo, druhé, taky nic, že by třetí, tady vůbec nic. Opět jsme se sešli, "takže, půjdeme na střechu, bude to tam nebezpečné, dobré je ale že střech je spíš čtvrté patro bez stěn a střechy". Vystoupali jsme nahoru, tam ležel Póžá, na něčem, co připomínalo rituální obřad, a proto za ním byla i ta postava co mi z dálky začala být podobná, byl to Viktor, můj spolusedící ve škole. Zhrozil jsem se.
Rituál
Viktor stál na místě a koukal na Póžu, zařval jsem "Viktore", ale Viktor se nepohnul, asi je taky v bezvědomí. Cestou k nim mi došlo že na papíře, to za třetí, ta nesplněná touha, to jsem já být nemohl, našel jsem si totiž holku. "Viktore", zařval jsem podruhé, už jsem byl s holky blízko u Póžy a tak jsem řekl "hej, holky, odtáhněte Póžu, já se postarám o Viktora". Holky se začali pokoušt odtáhnout Póžu, a já jsem omylem probral z transu Viktora, jeho oči, nebyli normální ale zelené, připomínající hadí kůži. V tom mi to došlo, deník, strana třicet šest, Okoje dokáže ovládat osoby. Začali jsme se prát, syčivý hlas Viktora říkal že nemám šanci, ale smutnou pravdou bylo že šanci neměl on, deník, strana třicet sedm, Okoje hostitele ovládá týden, pak Okoje umírá na nedostatek krve kterou si neumí zajistit, pokud ale Okoje najde do týdne oběť, přenese se na ní, pro to chtěl Póžu, ideální oběť, Okoje by pak přešla z Viktora na Póžu a žila by dál v Póžovi, teda aspoň týden.
Sebevražda
Smutná realita je ta že dnes je to týden, týden, co se mi ptáček za školou snažil naznačit, že mě někdo sleduje. Proto jsem Viktor jenom zdržoval. Bylo to smutné bojovat proti kamarádovi, bylo to těžké a smutné. Viktora jsem parkrát udeřil. Po dvouch minutách boje a zdržování upadl do něčeho jako kómatu, chvíli jsem doufal že je konec, že je po všem ale římsa za Viktorem nevydržela Viktorův pád na zem a spadla. Letěl dolů jako pták, až na to že to moc vesele nedopadlo, slyšel jsem křupnutí kostí, koukl jsem se na něho a on nehybně ležel na zemi, se slzy v očích jsem běžel za holkami. "Tak co, co se stalo", "pověz Ondro", "spadl", řekl jsem smutným tónem v hlase, "jak jako spadl", "římsa u kraje ho neudržela a on spadl dolů". Pomohl jsem odtáhnout Póžu do stanu a pak jsem se smutně bavil s Nikčou a Elčou o dnešním dnu, proto jsem napsal tento příběh, pomohl mi vyrovnat se smutkem. Deník jsem hodil do řeky a nechal ho tam, tam kde se k němu nikdo nedostane, mimo lidský dosah. Další den jsem se probral, když mně Póža probudil. Byl jsem štěstím bez sebe ale vzpoměl jsem si na Viktora, šel jsem k hradu ho najít ale jeho tělo tam nebylo. Složili jsme stany a na naše dobrodružství jsme se snažily zapomenot.
Konec
Příběh ale nekončí tak vesele, člověka to dost sebere, když mu umře jeden z nejlepších kamarádů, jeho rodina ho už tři roky a sedm měsíců hledá, s mou holkou chodím furt a naší partu jsme pojmenovali Okoje, na počest Viktora.