Rhode Island
Během mého dětství byla moje rodina jako kapka vody v rozlehlém moři, nikdy jsme nezůstaly dlouho na jednom místě. Usadili jsme se na Rhode Islandu, když mi bylo osm, a tam jsme zůstali až do doby, kdy jsem šel na vysokou školu v Colorado Springs. Většina mých vzpomínek je zakořeněna na Rhode Islandu, ale jsou zde útržky v zákoutí mé mysli, které patří k různým domovům, kde jsme žili, když jsem byl mnohem mladší.
Vzpomínky
Většina těchto vzpomínek je nejasná a bezvýznamná, jako třeba hra na honěnou na dvorku v domu v Severní Karolíně, pokoušet se postavit vor, aby plul na potoce za bytem, který jsme si pronajali v Pensylvánii, a tak dále. Ale je tu i několik vzpomínek které jsou tak jasné jako sklo po dlouhém dni deště, jako kdyby se staly včera. Často přemýšlím, jestli jsou tyto vzpomínky jen živé sny vyvolané dlouhou nemocí, kterou jsem prožil na jaře, ale v srdci vím, že jsou skutečné.
Dům
Žili jsme v domě těsně za rušným městem New Vineyard, Maine, s populací 643 obyvatel. Byla to velká stavba, zvláště pro tříčlennou rodinu. Bylo tam několik místností, které jsem během těch pěti měsíců, co jsme tam bydleli, neviděl. V některých ohledech to byla zbytečná plocha, ale byl to jediný dům na trhu, který měl můj Otec hodinu od své práce.
Mononukleóza
Den po mých pátých narozeninách, kdy mě navštívili jen moji rodiče, jsem dostal horečku. Doktor řekl, že mám mononukleózu, což znamenalo, žádné hry venku a samé ležení v posteli po dobu dalších tří týdnů. Bylo to hrozné načasování být upoutaný na lůžko, byli jsme totiž uprostřed balení věcí na stěhování do Pensylvánie a většina mých věcí už byla zabalena v krabicích, takže můj pokoj byl prázdný, žádné hračky, žádná sranda. Máma mi několikrát denně nosila zázvorovou limonádu a knihy, které byly mým hlavním zdrojem zábavy na následující týdny. Nuda vždycky číhala za rohem, připravená vystrčit svou hlavu, a znásobit moje trápení.
Pán Velkohubka
Přesně si nepamatuji, jak jsem se seznámil s Pánem Velkohubkou. Myslím, že to bylo asi týden po tom, co mi diagnostikovali mononukleózu. Moje první vzpomínka na malého tvora je, že jsem se ho zeptal, jestli má jméno. Řekl mi, abych mu říkal Pán Velkohubka, protože má velkou pusu. Vlastně všechno na něm bylo velké v porovnání s jeho tělem, jeho hlava, jeho oči, jeho křivá ouška, ale jeho pusa byla zdaleka největší. „Vypadáš trochu jako Mončičák,“ řekl jsem, když procházel jednu z mých knih. Pán Velkohubka se zastavil a podíval se zmateně na mě. „Mončičák? Co je Mončičák?“ zeptal se. Pokrčil jsem rameny. „Víš… hračka. Malá postavička připomínající opičku s roztomilýma ouškama. Můžeš ho hladit a krmit, skoro jako opravdové zvířátko.“ „Aha.“ Pán Velkohubka pokračoval ve své činnosti. „Takové nepotřebuješ. Nejsou to skuteční přátelé.“
Zmizení
Vzpomínám si, že Pán Velkohubka mizel pokaždé, když mě máma přišla zkontrolovat. „Ležel jsem pod tvou postelí,“ vysvětlil později. „Nechci, aby mě tvoji rodiče viděli, protože se bojím, že nám zakážou si hrát spolu.“
Tajná hra
Prvních pár dní jsme toho moc nedělali. Pán Velkohubka si jen prohlížel mé knihy, fascinovaný příběhy a obrázky, které se v knize nacházeli. Třetí nebo čtvrté ráno po tom, co jsem ho potkal, mě přivítal s velkým úsměvem na tváři. „Mám novou hru, kterou můžeme hrát,“ řekl. „Musíme počkat, až tě tvoje máma přijde zkontrolovat, protože nás při ní nemůže vidět. Je to tajná hra.“ Řekl fascinovaným tónem.
Zákaz
Poté, co mi máma donesla další knihy a limonádu v obvyklou dobu, Pán Velkohubka vylezl zpod postele a chytil mě za ruku. „Musíme jít do místnosti na konci této chodby,“ řekl. Nejprve jsem odporoval, protože mi rodiče vyloženě zakázali opustit postel bez jejich svolení, ale Pán Velkohubka trval na svém, dokud jsem neustoupil.
Představovaná
Místnost, o které mluvil, neměla žádný nábytek ani tapety. Jejím jediným výrazným prvkem bylo okno naproti dveřím. Pán Velkohubka se rozběhl přes místnost a silně zatlačil na okno, které se otevřelo. Poté mě pobídl, abych se podíval ven. Byli jsme v druhém patře domu, ale ten stál na útesu, kvůli tomu byla výška několik metrů vysoká, než měla být z druhého patra. „Rád si tu hraju na představovanou,“ vysvětlil pan Pán Velkohubka. „Předstírám, že je tam dole velká měkká trampolína, a já skáču dolů. Když předstíráš dostatečně silně, odrazíš se zpátky sem do okna. Chci, abys to zkusil.“ Bylo mi pět let a měl jsem horečku, takže jen malá špetka skepticismu probleskla mými myšlenkami, když jsem se podíval dolů a uvažoval o té možnosti. „Je to dlouhý pád,“ řekl jsem. „Ale právě v tom je ta zábava. Nebylo by to zábavné, kdyby to byl jen krátký pád. Kdyby to tak bylo, mohl by ses odrážet na skutečné trampolíně.“ Pohrával jsem si s tou myšlenkou, jak padám vzduchem a odrážím se zpět k oknu na něčem, co lidské oči nemohou vidět. Ale realista ve mně zvítězil. „Možná jindy,“ řekl jsem. „Nevím, jestli mám dost představivosti. Mohl bych se zranit.“ Obličej Pána Velkohubky se zkřivil do úšklebku, ale jen na okamžik. Hněv ustoupil zklamání. „Když myslíš,“ řekl. Zbytek dne strávil pod mou postelí, tichý jako myška.
Žonglování
Následující ráno Pán Velkohubka přišel s malou krabičkou. „Chci tě naučit žonglovat,“ řekl. „Tady jsou věci, se kterými můžeš cvičit, než ti začnu dávat lekce.“ Podíval jsem se do krabičky. Byla plná nožů. „Moji rodiče mě zabijí až uvidím, že tady mám nože!“ vykřikl jsem, zděšený, že Pán Velkohubka přinesl do mého pokoje nože, předměty, kterých se nemohu ani dotknout, natož žonglovat. „Dostanu výprask a domácí vězení na rok až zjistí že tady mám nože!“ Pán Velkohubka se zamračil. „Je to zábava s nimi žonglovat. Chci, abys to zkusil.“ Odsunul jsem krabičku. „Nemůžu. Dostanu se do problémů. Nože nejsou nebezpečné na házení do vzduchu.“ Pán Velkohubka se ušklíbl. Vzal krabičku s noži a sklouzl pod mou postel, kde zůstal celý zbytek dne. Začal jsem přemýšlet, jak často tam pod postelí byl.
Noci s Pánem Velkohubkou
Od té doby jsem začal mít potíže se spaním. Pán Velkohubka mě často v noci budil a říkal, že pod okno dal opravdovou trampolínu, velkou, tu, kterou bych nemohl vidět ve tmě. Vždy jsem odmítl a pokusil se znovu usnout, ale Pán Velkohubka byl vytrvalý.
Jelení stezka
Jednoho rána se za mnou zastavila Matka a řekla že mohu jít ven, myslela že mi čerství vzduch prospěje, ale na terase už na mě čekal Pán Velkohubka, řekl že se hned musím na něco podívat, musel jsem se na něho kouknout zle, protože hned dodal, že je to bezpečné. Následoval jsem ho po jelení stezce, kterou vyšlapala divoká zvířata, Pán Velkohubka řekl, „tahle cestička je důležitá, na konci této cesty tě čekají stejné děti jako jsi ty, zavedu tě tam až budeš připravený.‘‘ Doufal, že jednoho dne tam se mnou půjde. Tu noc, jsem přemýšlel, co se za lesem může skrývat.
Stěhování
Už to bylo dva týdny, co jsem podkal Pána Velkohubku, naložili jsme poslední krabice do kufru a byli jsme připraveni se přestěhovat do Pensylvánie, seděl jsem na místě spolujezdce a přemýšlel, jestli byl dobrý nápad to Pánu Velkohubkovi zatajit, i v mích pěti letech jsem věděl že Pán Velkohubka neměl nejlepší úmysly. Bylo šest hodin a vyráželi jsme, Otec se mě zeptal, jestli na mě není brzo, já řekl že ne, zavřel jsem oči a doufal jsem, že usnu před východem slunce. Otec dodal že je to poslední stěhování, že jak mile ho v práci povýší, trvale se usadíme a nebudeme se už stěhovat, a já si mohu najít kamarády. Když jsem se chtěl kouknout na Otce, uviděl jsem siluetu Pána Velkohubky v mém bývalém pokojíčku, jak mi mává s nožem, já mu však nezamával.
Hřbitov
Už je to několik let, co jsem dospělí, a rozhodl jsem se, že se do toho města vrátím, náš starý dům už nebyl, nějakým způsobem došlo k požáru a všichni v domě umřeli. Na místě, kde ten dům stál byli jen základy. Šel jsem po té Jelení stezce, jak řekl Pán Velkohubka, myslel jsem, že se bude schovávat za nějakým stromem a vybafne na mě, ale to se nestalo. Pokračoval jsem po Jelení stezce a dostal jsem se na hřbitov, až na to že tam bylo až moc náhrobků s dětmi od věku jednoho roku až po deseti leté děti.